Ženy, které jsou sebou i hudebním nástrojem

Fotografie, na kterých nahota působí jako každodenní oděv. Autorka Sára Saudková. Na moravskotřebovském Fotofestivalu uvede výstavu nazvanou Dolce vita. Hlavní roli na snímcích Sáry Saudkové hrají většinou ženy. Ženy nahé, ženy ženské, ženy divoké, rozevláté a něžné. Ženy, které umí být jen se sebou a umí vytvořit dojem souladu. Fotografie nevypráví příběhy, ale zachycují radost a okamžiky zastavení, vytržení z pavučiny chvatu a shonu, jako by autorka chtěla černou tužkou obtáhnout všechny pocity, než je někde zapomene, a nechat je samotné, nadechnout a prožít.

Sára Saudková o své tvorbě jednoduše tvrdí, že: „Fotím pořád to samé. Příběhy lidí, které mám ráda, a vůbec všechno, co s námi mává po celý život – lásky a pokušení a smutky a věčné čekání na něco a občas trochu štěstí a blaženosti.“

Ono štěstí, neuchopitelná blaženost a nekonečné pokušení na sebe berou různé podoby. Někdy jsou křehké a k netknutí, porcelánově krásné, jindy neforemné, chtivé a hlasité. Z výrazu žen, které si většinou vystačí bez dalších postav, čteme touhu a smyslnost. Přitom se na první dojem lačné tělo prolíná a mísí se zasněným pocitem, že ony ženy jsou rády a takto samy a že právě vědomí nenahmatatelné vyrovnanosti je to, co je naplňuje a podbarvuje estetickou náladu celého snímku.

Na několika snímcích najdeme i děti. Děti takové, jaké jsou, a přesto jiné. Jako by zrcadlily celou tu podivnost, do které je vysvlékly jejich matky a fotografky, jako by svou nehranou trpělivostí ukazovaly, jak je vše odtržené od opravdovosti a že pokud nás to nenapadne při setkání s ženou stvořitelkou, při pozorování jejího malého odrazu musíme začít chápat.


Ale vraťme se k ženám. Z fotografií často vyzařuje hudba. Ať už přítomností hudebních nástrojů coby doprovodných rekvizit. Nebo proto, že se nám zdá, že se celý svět snímků poklidně houpe a kolébá, ať už v rytmu cuchavého větru nebo naopak stojatého ticha. A nebo je oním hudebním nástrojem právě žena. Žena, která zní, kterou je třeba naladit a pak na ní vybrnkat melodii. Spolu s hudbou nacházím v obrazech i poezii. Při sledování fotografie Virtuos jako bych konečně pochopila Karla Hlaváčka a jeho verše Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji. „Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí, když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji …“ Ač ženám z fotografií neupírám jejich nespoutanost, stejně v nich nakonec nalézám smír. A to i v těch méně básnivých, které se vracejí do pouličního, hlučného světa a odehrávají se zpět na zemi. Ženy si stejně uchovávají svůj vnitřní svět, vášeň, která jde až do dna a přitom jsem si jistá její pomíjivostí, jak je zrovna nálada. Smyslnost sama o sobě nebo smyslnost pro smyslnost?
Na některých fotkách autorka hledá přirozeno v nepěkném, jež se snoubí s erotickým. Třeba na fotografii Čtyři sestry. Křičící nahota prvně jakoby láká odvrátit hlavu, ale pak si všimneme, že z té odhalené nestoudnosti vyzařuje rozvernost. Možná i hravost a spousta sebevědomí. Ženy, s maskou víly i ty kypré a své působí jako sochy. Nevnímají šum okolo, nestarají se, působí jako prosté bolesti a touhy. Přitom jsou ale uměleckým dílem. Vyobrazením pokušení i smutku. Všechny tyto prožitky odhalují více než své tělo, ačkoliv se tváří, že k nim nepatří. Zdá se však, že vědí, že aby byl život sladký, musí jej prožít.

Tereza Holanová