Postavy z Kučerových snímků působí osaměle. Přesto neúnavně kráčí dál

Jaroslav Kučera je známý jako autor snímků historické architektury. Na Fotofestivalu Moravská Třebová však budou vidění jeho reportážní fotografie, které za posledních třicet let pořídil v Česku, ale i na rumunských vesnicích.

„Tenhle pop Nikolaj byl strýc mé tehdejší přítelkyně. Bydleli jsme u něho ve vesničce Satu Nou. Pop byl nejdůležitější osobou široko daleko a tak jsme vyráželi společně po okolí světit lidem jídlo a pití,“ komentuje Kučera jeden ze snímků, které v Rumunsku v roce 1979 pořídil. I kdyby divák neměl tušení, kde a proč se fotografie odehrává, zůstane mu pocit naděje a jakési nadšené nedočkavosti. Zachycená chůze, ne-li spěch, vpřed jako by znamenaly víru v tak jednoduché věci, jako je lidská laskavost, slunečný den a ticho na cestě. Pocit kráčení, pohybu a cesty najdeme i na dalších snímcích. Ať už se jedná o jeptišky z Jiřetína pod Jedlovou, které do kostela šlapou za každého počasí, nebo tak trochu uštvané mostecké bezdomovce. Sběr železa a pouť s polorozpadlým vozíkem se zdá být jedním z jejich rituálů, jež je naplňuje, a to i za deště.

Portréty považuji za významnou část díla Jaroslava Kučery. Černobílé ladění snímků vyvolává tíseň, dojem, že všechny fotografované osoby někdo opustil. Ať už proto, že jim není vidět do obličeje, mnohdy sedí k publiku zády, klopí oči nebo proto, že se dívají někam ven, které je jen pár kroků daleko a přitom stále jinde. Zároveň fotografie navozují pocit strohosti a jakoby úspornosti, s níž čas plyne dál a kvůli tomu, aby hledal melancholii, své tempo zpomalovat nebude. Například postavy z cyklu Setkání, okamžiky, samoty. Všechny působí zranitelně a zároveň cize, zdá se, že fotograf stál za skleněným plotem, přitom ale s neúprosnou věcností zachytil všechny skryté strachy i přání. Lidé na fotografiích vyvolávají dojem figurek umístěných do prostředí, které je formuje, někdy podtrhuje jejich lhostejnost, jindy jim působí smutek. Kompozice fotografií navádí spíše k tomu, aby divák vnímal odměřenost a pomíjivost vůči ostatním i sobě samotnému. Jakoby někde v nás tikal metronom, na každý prožitek bylo jedno „Teď!“ a pak se na první pohled ospalý rytmus neúprosně řítil dál. Přesto se za jednotlivými výrazy tváře skrývají příběhy, které se nechávají dotvářet a vymýšlet. Ke každé fotografii by bylo možné napsat báseň. O tom, že řada ušmudlaných figurek působí groteskně, že se za našpulenou fasádou skrývá nejistota, a že obyčejní díky naším příběhům a všemu, co nás obklopuje, nikdy nejsme.

Autor, který si umí získat důvěru

Jaroslav Kučera se narodil v roce 1946 na Litoměřicku. Fotografování se profesionálně začal věnovat po ukončení svých studií na Českém vysokém učení technickém v roce 1975. Zkušenosti se zachycování toho, co se děje okolo, ale získal již dříve, například při prvním výročí české okupace. V roce 1969 také uspořádal na Strahovských kolejích první ze svých samostatných výstav, kterých je v současnosti více než padesát. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let uskutečnil v Praze a pěti evropských městech výstavy s tématem historické architektury. Fotografování architektonických památek také patří k hlavním tématům, jimž se ve své tvorbě věnuje.

Kučerovy fotografie se od roku 1995 objevují také na výstavě Czech Press Photo. Známý je především snímek Kameny proti globalizaci, který zachycuje pražské demonstrace v době zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tato fotografie získala na Czech Press Photo v roce 2000 také hlavní cenu Fotografie roku.

Kromě toho se Kučera zaměřuje na sociální témata a zobrazování života lidí ze všech společenských vrstev. Podle Daniely Mrázkové má Kučera dar sblížit se prakticky s kýmkoliv, vstoupit do jeho světa, získat si jeho důvěru, ba sympatie. „Jen tak ho mohl pozvat Honza Murmay z děčínského nádraží na gulášovou polévku z vlastního ešusu, gazda Surmaj do své velké cikánské rodiny, (…) jen tak mohl laškovat s holkami z nechvalně známé silniční trasy E55, aniž by výrazně vadil jejich pasákům, anebo popíjet „čůčo“, jak se říká levnému vínu, s bezdomovci v parku příznačně zvaném Šervúd u pražského Hlavního nádraží, aniž by potřeboval ochranku,“ napsala o něm Mrázková v knize Lidé, které jsem potkal. Úryvek z této publikace je dostupný na internetových stránkách Jaroslava Kučery.

Tereza Holanová