Poetika zákoutí, které se nesnažily smát do objektivu

Fotografka Libuše Jarcovjáková se narodila v roce 1952 v Praze a hlavnímu městu také věnovala velkou část svého díla. Zkušenosti ale sbírala i v zahraničí. Třikrát pobývala v Tokiu, v polovině osmdesátých let se vystěhovala na pět let do západního Berlína. Fotografie z města „za zdí“ také vystaví v rámci letošního ročníku Fotofestivalu Moravská Třebová.

Jak autorka popisuje na svých webových stránkách, fotografovala a fotografuje pořád a všude. Jejími slovy: „chodím a dívám se“. A skutečně, dílo Jarcovjákové v sobě nese více představ a dojmů, než mnohé pokusy vysvětlit tento svět pomocí vět, odstavců a knih. Vzpomínky, které kdysi byly živé a přesto se dnes zdá, jako by je už v okamžiku, kdy se otiskly do paměti, někdo odsoudil k postupnému odfouknu

tí do kouta. Fotky sprintujících Japonců nám dávají nahlédnout, jakou náladu měl život v době a na místě, které si jinak jen výjimečn

ě představíme. Exotika, jež se prolíná s obyčejností.

Více tepla však dýchá z komunistického Česka, jehož otisky v sobě i ve světě, kterým se obklopujeme, mnohdy neseme dodnes. Nevkusné džíny, odrolené busty, rudé hvězdy a politická hesla. Ty zmizely. Snímky těchto artefaktů si dnes jezdíme pořizovat o pár set kilometrů východněji. Škrobená nesmělost a zaprášená poetika však zůstaly. Vždyť na zašlá okna pražských putyk, orezlé kolotoče, popůlnoční tramvaje, „Ukončete prosím výstup a nástup“, či na smutek na nábřeží narazíte i dnes. Ostatně, při prohlížení snímků z devadesátých let jen pomalu poznáváte, že jste se posunuli o dvě desetiletí dále. Fotografie sedmdesátých let v sobě nesou snovost, a s ní jakýsi neklid, který známe z dobových filmů. A ten se mísí s rutinou, zamlžených spěcháním do práce, jindy strnulým čekáním. Unavené postavy, jimž ještě neskončila noční směna, se navzdory omšelému pozadí doby, kterou považujeme za dávno, tváří jako lidé, jež mají stejně jako my své sny a zůstali sami sebou.


Autorka se nesoustředí na velké momenty, ani na aranžované situace, jednoduše zabírá své okolí, jak jej vidí, od zchátralých barabizen, omšele řvavých inzerátů po tříkolku v opuštěné ulici. Nachází poetiku v obyčejnostech a přestože díla působí jako náhodné záběry, které se kvůli okamžiku fotografování nezastavily, obsahují neopakovatelnost. Snad právě proto, že se je fotografka rozhodla vytáhnout ze zákulisí každodennosti. K tomu jí pomáhá náhodně rádobylá, nevtíravě přesná kompozice. Přestože ze snímků čiší ticho a divák vnímá, že se nejedná o kulisu, ale skutečný svět, který dýchá, byť možná trochu unaveně.

Jednu ze sérií fotografií budeme moct zhlédnout také v rámci moravskotřebovského Fotofestivalu. Jedná se o výstavu Ber, ber, Berlín s podtitulem „fotografie z let 1985 -1989 a 2011“, které ukazují město tak, jak jej fotografka vnímala kdysi i jak na ni působí dnes. „Osamělá hřiště, zjizvené fasády, zdi. Zeď – ať jste se vydali kterýmkoliv směrem – vždycky jste na ni narazili,“ takto popisuje své dojmy z tehdejšího města autorka. A Berlín dnes? Na fotografiích jej provází uplakaně ponurá příchuť, kterou doplňují opuštěné zdi zanedbaného moderního světa. Z fotek čiší více svobody, kterou reprezentují čmáranice na domech a nezájem ve tváři náhodných Berlíňanů. Jakoby onu svobodu ale provázela i hlasitější samota. Jedna z mnoha tváří Berlína. Ta, s níž se autorka setkala.

http://www.libusejar.com
Tereza Holanová