Jarcovjáková: Nejraději fotím stopy lidí, prázdná hřiště a nalezená zátiší

Fotografka Libuše Jarcovjáková představí na moravskotřebovském Fotofestivalu sérii fotografií Berlína před pádem zdi a Berlína současného. Že do svých fotografií často promítá sama sebe a že kdyby mohla, tak by fotek socialistického Československa pořídila více, ale i to, jak vnímá svou tvorbu a místa, která fotografuje, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Pro svoji výstavu na moravskotřebovském Fotofestivalu jste zvolila téma Berlín. Proč právě toto?

Hodně se teď vracím do minulosti, protože pořádám archív. Uvědomila jsem si, že můj tehdejší pobyt byl klíčový pro řadu věcí, které prožívám teď. Takže se jedná o jakési vyrovnávání se s minulostí, umocněné tím, že jsem po letech do Berlína znovu zavítala. V Berlíně jsem prožila pět let svého života, částečně to byly pěkně krušné chvilky. Ocitla jsem se v úplně nové situaci, z počátku jsem nemluvila německy, postrádala jsem přátele, všechno bylo jiné, cizí. Fotografie byla mým způsobem komunikace, jakýmsi vnitřním dialogem, reakcí na okolní svět.. Většina fotografií, které tam vznikla je velmi osobní, jsou to deníkové záznamy, reflexe toho, jak jsem svou situaci vnímala. A zároveň, jak to snad umí jen fotografie, se staly i dokumentem určité epochy. Na výstavě jsou zastoupeny jak fotografie jasně definovatelné místopisně i časově, například Berlínská zeď, tak i snímky u kterých místopis Berlína není tak patrný a podstatný, jedná se spíše o „vnitřní krajiny“.

Po přečtení vašeho životopisu by asi každého napadlo, že vašimi oblíbenými a fotogenickými místy jsou Berlín a Tokio. Je to tak? Proto, že jste v daných místech pobývala a máte k nim vztah? Našla jste i jiné podobné město, které vás oslovilo i bez toho, abyste tam žila?

Berlín mi byl nějak přidělen osudem, Tokio byla volba. Asie mě nesmírně přitahovala a Tokio se mi dostalo pod kůži. Shodou okolností jsem se tam mohla vícekrát navrátit, strávit na místě delší čas, pracovat tam. Mám ráda města spojená s vodou, Istanbul. Benátky. Jsou to města tak ofotografovaná, že se zdá, jakoby se k nim už nedalo říct nic nového. Snažím se dostat „dovnitř“, je to ale proces. A já jsem na jeho úplném začátku. V rejstříku vytoužených měst stojí hodně vysoko i Lisabon a samozřejmě znovu New York. Zároveň jsem ale ochotná a schopná odjet kamkoliv a kdykoliv, neboť věřím tomu, že neexistují nezajímavá a nefotogenická místa.

Před pádem opony jste jezdila spíše na „západ“, přesto fotografie onoho východního socialismu tvoří důležitou část vašeho díla. Na mne osobně působí jako přesvědčivější. Jaký jste měla a máte vztah k té zvláštní atmosféře?

S tím ježděním na „západ“ to není tak úplně přesné. Za dramatických okolností se mi podařilo podniknout jednu cestu do Japonska v roce 1978. Během téhle cesty jsem hodně uvažovala o emigraci, ale hned v prvních dnech se mi začaly zdát ty proslavené emigrantské sny (Karlův most, pražská panoramata, blízkost a krása, kterou jsem ztratila a už ji nikdy nemůžu získat). Došlo mi, že emigrovat nedokážu . Takže další cesta na Západ byla až po delší pauze a to cesta s vystěhovaleckým pasem do Západního Berlína. Je velmi obtížné vnímat a dokumentovat naprostou každodennost,.Ta „specifická atmosféra“ reálného socialismu, byla tou nejsamozřejmější realitou, tou od pondělí do pondělí, od zimy do zimy, stále se opakující přítomností, tou všedností, která je tak obyčejná, nudná, neviditelná, že vůbec nestojí za fotografování. Jak si v tom prožívání uvědomit, že to, co je kolem, bude za pár let historíí? Že to všechno šedivé, to čeho má člověk plné kecky, je užasným a vysoce fotogenickým tématem? Zpětně si tedy říkám, že jsem měla fotografovat mnohem víc, že ta podivná surrealistická kulisa, kterou socialistické Československo vytvářelo je navždy pryč. Jenže, totéž musí platit i současnosti a prakticky o každé době. Říkám to jako výzvu pro současné fotografy.

Jezdíte dnes třeba pro tuto atmosféru někam na východ od Česka, kde se čas, tak říjacíc, zastavil, nebo to, co se vám již podařilo vyfotografovat, stačí?

Nepodařilo se mi cestovat nikam, kde by se to podobalo té ideologické krajině mého mládí. Ale po pravdě, ani jsem to nezkoušela. Už se mě to tolik netýká, ten čas pominul.

Podívám-li se na příklad na fotografie tehdejšího a dnešního Berlína, nemohu nevidět rozdíl. Jinou atmosféru, zvuky, vůně. Jak tento zhruba dvacetiletý posun působí na vás?

Vydala jsem se po svých vlastních stopách. Hodně jsem se pohybovala ve čtvrti Kreuzberg, v místech kde jsem kdysi bydlela. Některé ulice jsou téměř identické, čas jakoby se zastavil, obešel je a zanechal je tak, jak vypadaly před dvaceti lety, snad jen omšelejší. O kousek dál je to najednou úplně jiné město.Moje ulice bývala plná vetešnictví a levných frců, dnes jsou místo nich starožitníci a trendy kavárny. To jsou změny, které nelze přehlédnout. Především jsem se, ale změnila já sama a celá moje situace. Jak jsem už říkala na začátku, Berlín byl pro mě tvrdou zkouškou, snad proto ho mám ve vzpomínkách uložený jako zimní a noční krajinu. Zeď, byla všude okolo – ta fyzická, betonová a pak i zeď, kterou jsem nosila sama v sobě. Tohle všechno je pryč, zeď padla, Západ se postupně scelil s Východem (víceméně). I já jsem se výrazně změnila. A krom toho – fotografuji barevně. Už tento fakt dost výrazně mění atmosféru fotografií.

Pokud jedete na nějaké nové místo, máte předem očekávání, zda tu najdete něco k vyfocení?

Ať jedeme kamkoliv, kdykoliv, vždycky si sebou vezeme to základní zavazadlo, sebe sama. Mé fotografie jsou subjektivní, často autobiografické. Spíše se tedy odvíjejí od toho, co vnitřně pociťuju, než od konkrétních objektů a situací. Samozřejmě se to vzájemně ovlivňuje, ale vnitřní pohoda tvoří základ, který pak ovlivní to, že okolo není nic ploché a nezajímavé.

Co a kde byste si ještě přála fotografovat?

Chci si uchovat schopnost průběžně zaznamenávat své vizuální pocity v tom letu protékajícího života. Zachovat si schopnost vnímat a vidět a alespoň čas od času to „zdigitalizovat“. Vymanit se tak z automatického prožívání života, vidět tu tramvaj v které sedím, paní, co přistoupila na Národní, světlo, které tak zvláštně dopadá na chodník. A větší projekty ? Vše záleží na mé osobní situaci. Starám se o ochrnutou maminku, osobní svoboda, mobilita, volný čas, to vše se mi v posledních dvou letech výrazně proměnilo. Takže momentálně fotografuji především svou bezprostřední přítomnost, maminku, krátké cesty po městě. Takže považuji skoro za zázrak, že mě čeká docela mimořádná událost. Koncem léta mám naplánovanou cestu do Súdanu, přesněji do hlavního města Chartumu. Bude to mé první setkání s autentickou islámskou zemí, tedy s něčím, co mě až dosud naprosto míjelo, k čemu jsem až doposud neměla vůbec žádný vztah. Vůbec nevím, co mě čeká, na jak velké restrikce mohu při fotografování narazit. Je to pro mě skutečně „terra incognita“ a tak mi nezbývá nic jiného než si nic nepředstavovat, zůstat otevřená a dívat se. A pokud to půjde, tak i fotografovat.

Nosíte s sebou fotoaparát stále, abyste mohla vše, co vás zaujme, hned zvěčnit nebo máte nálady, kdy se rozhodnete fotografovat a za tímto účelem vyrazíte ven?

Vzhledem k tomu, že jsem až na drobné vyjímky téměř nikdy nepracovala na zakázku a objednavatelem mých fotografických projektů byla vždy jen má vlastní touha a potřeba se vyjádřit, neprobíhá má práce příliš kontinuálně. Přichází a odchází periody, kdy mám u sebe fotoaparát pořád, kdy vidím a cítím a průběžně fotografuji. A pak příjdou hluchá místa, kdy foťáky zůstanou v šuplících a práší se na ně. Naštěstí je ta vnitřní potřeba fotografovat poměrně dost silná a tak se mi to nestává příliš často. V současnosti fotím hodně, foťák mám většinou u sebe.

Co fotografujete nejraději? Lidi? Reportážní snímky?

Stopy lidí. Jejich otisky, odložené boty, psy, kteří kamsi vláčí svého páníčka, prázdná hřiště, zákoutí a nalezená zátiší, lidi, kteří si cloní oči před sluncem, na něco ukazují. Uvědomuji si, že některé motivy nalezám na svých fotografiích znovu a znovu. Samozřejmě, že moc ráda pracuji na širších dokumentárních projektech, jak tomu bylo a je například s pražskými a slovenskými Romy.

Jestliže fotografujete osoby, oslovujete je předem nebo zachycujete jejich svět dříve, než si toho stihnou všimnout?

Pokud pracuji na nějakém dokumetárním projektu, tak je komunikace samozřejmá. Při „street photography“ je tomu přesně naopak. Ale i tak se dávám s lidmi ráda do řeči, pokud vidím, že o komunikaci stojí. Většina lidí reaguje dobře, zvláště, když cítí, že se o ně skutečně a láskyplně zajímáte. A fotograf fotografující lidi by je měl mít rád, o tom jsem přesvědčená.

Fotografii také vyučujete. Vnímáte u současných mladých lidí nějakou tendenci, převládající zájem, něco, čemu nerozumíte, proč je to tolik atraktivní?

Nikdy jsem neměla ráda umělecký kalkul a fotografie, u kterých cítím, že jsou dělány na efekt, jen hlavou. U mých studentů se s těmito tendencemi naštěstí moc nesetkávám. To je jediná věc, která mi ve fotografii a vůbec v umění hodně vadí. Fotografie se rozlila jak řeka při povodních, možné je v podstatě cokoliv. A je potřeba to respektovat,. Mile mě překvapuje tendence, se kterou jsem se nedávno setkala u několia studentů. Líbí se jim úplně obyčejné fotografie. Říkají jim „normálky“ a já jsem ráda, že ta nenápadná fotogeničnost zdánlivých banalit oslovuje mladou generaci.

Tereza Holanová