Life in Blue je o člověku a tím, kdo se kouká, je fotograf. Mimochodem, jak asi fotografovaní přijímali to, že jsou fotografováni. Co si z toho pro sebe vyvodili? Sobek jim jistě vyložil, že se stávají součástí projektu, který zachycuje určitou, snad přímo národní, specifiku. Sobkovo fotografické gesto udělalo z lidí na snímcích reprezentanty určitého sociálního fenoménu, což sice nebolí, ale každopádně je to vystoupení z anonymity spojené se získáním určitého statusu. Ptám se tedy sám sebe, kdo jsou lidé, kteří přede mnou prostřednictvím Sobkových fotografií defilují? Jsou to Rezignovaní, kteří použili v nové době osvědčený únikový manévr člověka socialismu a stvořili si k svému obrazu vlastní hobby-svět? Nebo jsou to spíš Alternativci nevěřící na občanskou společnost, rovné šance pro všechny, firemní kulturu a zahraniční dovolené? Lidé vyznávající jiné hodnoty? Upřímně řečeno, nevím, a asi to ani není důležité. Každopádně sama hypotetická možnost takové polarity ukazuje, že Sobkův Life in Blue v sobě má kromě estetických a dokumentárních kvalit i jistou dávku političnosti. Minimálně pro ty, kdo pamatují časy socialismu.

A jak charakterizovat fotografický styl Evžena Sobka? Mix smyslu pro vytříbenou  kompozici, relaxovanosti dovolenkové fotografie, důslednosti etnografického dokumentu, to vše okořeněné ironií surrealistické ražby. Prostě: post-moderní srážka stylu deadpan photo s kreativní fotografií. Sobek nezapře ani východisko v doma oblíbeném tzv. subjektivním dokumentu, ani sounáležitost s širokým internacionálním proudem následníků düsseldorfské školy. Tito novodobí encyklopedisté, ukrývající za neutrální masku svých fotografií jemné významové podtexty, produkují fotografie, které jsou pro člověka denně bombardovaného tunami jednoznačných poselství odpočinkovou zónou. Nechci spekulovat, ale myslím, že takový styl by mohl vyhovovat i těm, kteří provozují na březích Novomlýnských nádrží svůj život v modrém.

Jiří Pátek

Libuše Jarcovjáková představila krátký průřez svojí tvorbou, která začala v tiskárně, kde musela před nástupem na FAMU pracovat, pokračovala v komunistické Praze a pak se přesunula do Západního Berlína. Tam autorka poprvé odešla v roce 1985. Jarcovjáková zavzpomínala na to, jak zpočátku neznala jazyk, nebo na lidi, které v Kreuzbergu potkávala, a poté se přenesla do Berlína, který navštívila letos. Na svých fotografiích ukázala, jak se změnila nálada ve městě, a připojila postřeh, že na rozdíl od Česka tam život plyne líně a nikdo nespěchá.

Zcela jinému tématu se věnoval Jaroslav Kučera, z jehož tvorby jsou známé především fotografie historické architektury a snímky lidí, s nimiž se v Česku nebo jihovýchodní Evropě setkal. Na fotofestivalu se ale věnoval další oblasti své tvorby. V prvním bloku představil témata, která kdy fotografoval. Sem patří například černobílé snímky osob, jež často působí zranitelně a opuštěně a přesto z nich vyzařuje jakási neúprosnost. V druhé části Kučerovy přednášky přišly na řadu snímky první světové války.

Kučerova sbírka dochovaných fotografií představuje největší svého druhu v Česku i ve světě. Tyto fotky, o kterých Kučera v Moravské Třebové mluvil, byly před dvěma lety dokonce vystavené v Tereziánském křídle Starého královského paláce na Pražském hradě. Promítání téměř sto let starých snímků, jejichž autoři zachytili například operaci hlavy, Kučera doplnil o historické reálie.

Válečnou tématiku vystřídala reklamní fotografie, o níž hovořil teprve třiadvacetiletý fotograf a konceptualista Jan Rambousek. Ten se věnuje především oblasti grafického designu, ve kterém působí pod přezdívkou Mr.Pixel. Na své přednášce v Moravské Třebové přiblížil, jak lze využít 3D grafiku v komerční sféře, jako příklad použil reklamu na Staropramen, na jejíž tvorbě se podílel.

Kromě odborných přednášek bylo otevření fotofestivalu doplněné také o vystoupení moravskotřebovského pěveckého sboru Fermáta. Kromě toho si zájemci o fotografii mohli koupit publikace Jaroslava Kučery, případně trička a odznáčky s logem festivalu. Výstavy potrvají do konce srpna. Snímky Sáry Saudkové, Libuše Jarcovjákové, Jaroslava Kučery, ruských studentů fotožurnalistiky a nejvýznamnějších českých fotoklubů jsou k vidění ve výstavní síni zámku, na radnici nebo v muzeu. Kompletní seznam výstavních míst a informace o otevíracích dobách najdete na internetové stránce www.fotofestivalmt.cz. Jednotlivé expozice budou zdarma ke zhlédnutí až do konce srpna. Všechny výstavy jsou poměrně malé, takže na jejich návštěvu rozhodně nepotřebujete celé odpoledne.

Osobně mohu doporučit Libuši Jarcovjákovou a Jaroslava Kučeru v Městském muzeu, Fotoklub Černá slunečnice v prostorách radnice a Sáru Saudkovou na zámku. Za zhlédnutí stojí také několik fotografií v mázhausu Pracovního úřadu na Cihlářově ulici, které jsou vzpomínkou na zakladatele fotofestivalu Rudolfa Zukala, který v prosinci 2010 zemřel.

Tereza Holanová

Kým tento třiadvacetiletý umělec z Plzně vlastně je? V internetovém prostoru o něm příliš informací neobjevíte, pokud nezadáte jeho pseudonym Mr.Pixel. Samotné fotografie jsou pouze druhotnou součástí jeho tvorby a jen jednou z mnoha činností, jimž se věnuje. Své místo má však Rambousek především v oblasti grafického designu. Loga, tiskoviny nebo reklamy vytvářel pro významné české i zahraniční skupiny, jako například ČEZ, Becherovka, MTV, Renault nebo Nike. Vlastně i na otázku, jakým tématům se věnuje nejvíce, odpovídá, že reklamě. Naopak focení modelek a módních akcí obecně se zásadně vyhýbá.

Kromě samotného fotografování se Rambousek zabývá vývojem a prodejem specializovaného softwaru pro automobilový průmysl VirtualRig Studio. K dalším činnostem tohoto umělce patří postprodukce, tedy následné upravování fotografií před tím, než se dostanou na veřejnost. Pro retušování snímků založil společnost Playground, v rámci níž vytvořil projekty například pro ČSOB, Allianz anebo Radegast. Za zmínku určitě stojí, že již od svých dvanácti let se Rambousek pracuje s 3D grafikou, kterou se využívá k dotvoření obrazu a k navození co možná nejvěrohodnějšího pocitu skutečnosti.

„Všechno si je velice blízké, takže se ideálně snažím tyto věci kombinovat,“ říká Rambousek na adresu činností, kterým se věnuje.

Rambouskův web? Něco mezi blogem a portfoliem

Pokud se více zaměříme na Rambouskovu fotografickou činnost, doporučuji návštěvu jeho fotoblogu, který najdete na adrese www.janrambousek.com. Rambousek tyto stránky označuje jako „něco mezi blogem a portfoliem“. Řekla bych, že stránky potěší především světoběžníky, ti si mohou prohlédnout fotky například z Turecka, New Yorku, ale také Austrálie. Na otázku, proč právě tyto destinace, Rambousek odpovídá: „Tak Evropu každej zná.“ Stránky podle svých slov spustil teprve nedávno a zatím se mu nechtělo doplňovat všechny fotografie, které kdy pořídil.

Podíváme-li se na samotné snímky, zdá se, že Rambousek fotí raději budovy a ulice nežli osoby a občas se rozhodne publikovat také práce, které obsahují jeho osobní vzpomínky, například na let helikoptérou nad Manhattanem nebo letecký pohled na Moskvu. Občas snímky vyvolávají spíše umělecký dojem, než aby vypovídaly o náladě zobrazeného místa. V některých případech snímky působí poněkud neuspořádaně, spíše jako náhled do domácího alba, ve kterém nesmějí chybět základní pohlednicové fotky, jako chrám Vasila Blaženého v Moskvě a pohled na Leninovo mauzoleum. Podle Rambouska je však na webu soukromých fotografií zlomek a většina snímků vznikla pracovně.

V roce 2005 zastával autor názor, že jeho fotografie žádné praktické využití nemají. „Zatím se snažím najít svůj styl, který by mně vyhovoval, takže experimentuji,“ řekl tehdy v rozhovoru pro časopis ABC. V současné době se začíná zaměřovat i na přípravu soukromých projektů a přemýšlí o autorské výstavě. „Nicméně, projekt to je trochu větší a dřív než za rok to nebude,“ tvrdí umělec.

Tereza Holanová

„Tenhle pop Nikolaj byl strýc mé tehdejší přítelkyně. Bydleli jsme u něho ve vesničce Satu Nou. Pop byl nejdůležitější osobou široko daleko a tak jsme vyráželi společně po okolí světit lidem jídlo a pití,“ komentuje Kučera jeden ze snímků, které v Rumunsku v roce 1979 pořídil. I kdyby divák neměl tušení, kde a proč se fotografie odehrává, zůstane mu pocit naděje a jakési nadšené nedočkavosti. Zachycená chůze, ne-li spěch, vpřed jako by znamenaly víru v tak jednoduché věci, jako je lidská laskavost, slunečný den a ticho na cestě. Pocit kráčení, pohybu a cesty najdeme i na dalších snímcích. Ať už se jedná o jeptišky z Jiřetína pod Jedlovou, které do kostela šlapou za každého počasí, nebo tak trochu uštvané mostecké bezdomovce. Sběr železa a pouť s polorozpadlým vozíkem se zdá být jedním z jejich rituálů, jež je naplňuje, a to i za deště.

Portréty považuji za významnou část díla Jaroslava Kučery. Černobílé ladění snímků vyvolává tíseň, dojem, že všechny fotografované osoby někdo opustil. Ať už proto, že jim není vidět do obličeje, mnohdy sedí k publiku zády, klopí oči nebo proto, že se dívají někam ven, které je jen pár kroků daleko a přitom stále jinde. Zároveň fotografie navozují pocit strohosti a jakoby úspornosti, s níž čas plyne dál a kvůli tomu, aby hledal melancholii, své tempo zpomalovat nebude. Například postavy z cyklu Setkání, okamžiky, samoty. Všechny působí zranitelně a zároveň cize, zdá se, že fotograf stál za skleněným plotem, přitom ale s neúprosnou věcností zachytil všechny skryté strachy i přání. Lidé na fotografiích vyvolávají dojem figurek umístěných do prostředí, které je formuje, někdy podtrhuje jejich lhostejnost, jindy jim působí smutek. Kompozice fotografií navádí spíše k tomu, aby divák vnímal odměřenost a pomíjivost vůči ostatním i sobě samotnému. Jakoby někde v nás tikal metronom, na každý prožitek bylo jedno „Teď!“ a pak se na první pohled ospalý rytmus neúprosně řítil dál. Přesto se za jednotlivými výrazy tváře skrývají příběhy, které se nechávají dotvářet a vymýšlet. Ke každé fotografii by bylo možné napsat báseň. O tom, že řada ušmudlaných figurek působí groteskně, že se za našpulenou fasádou skrývá nejistota, a že obyčejní díky naším příběhům a všemu, co nás obklopuje, nikdy nejsme.

Autor, který si umí získat důvěru

Jaroslav Kučera se narodil v roce 1946 na Litoměřicku. Fotografování se profesionálně začal věnovat po ukončení svých studií na Českém vysokém učení technickém v roce 1975. Zkušenosti se zachycování toho, co se děje okolo, ale získal již dříve, například při prvním výročí české okupace. V roce 1969 také uspořádal na Strahovských kolejích první ze svých samostatných výstav, kterých je v současnosti více než padesát. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let uskutečnil v Praze a pěti evropských městech výstavy s tématem historické architektury. Fotografování architektonických památek také patří k hlavním tématům, jimž se ve své tvorbě věnuje.

Kučerovy fotografie se od roku 1995 objevují také na výstavě Czech Press Photo. Známý je především snímek Kameny proti globalizaci, který zachycuje pražské demonstrace v době zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tato fotografie získala na Czech Press Photo v roce 2000 také hlavní cenu Fotografie roku.

Kromě toho se Kučera zaměřuje na sociální témata a zobrazování života lidí ze všech společenských vrstev. Podle Daniely Mrázkové má Kučera dar sblížit se prakticky s kýmkoliv, vstoupit do jeho světa, získat si jeho důvěru, ba sympatie. „Jen tak ho mohl pozvat Honza Murmay z děčínského nádraží na gulášovou polévku z vlastního ešusu, gazda Surmaj do své velké cikánské rodiny, (…) jen tak mohl laškovat s holkami z nechvalně známé silniční trasy E55, aniž by výrazně vadil jejich pasákům, anebo popíjet „čůčo“, jak se říká levnému vínu, s bezdomovci v parku příznačně zvaném Šervúd u pražského Hlavního nádraží, aniž by potřeboval ochranku,“ napsala o něm Mrázková v knize Lidé, které jsem potkal. Úryvek z této publikace je dostupný na internetových stránkách Jaroslava Kučery.

Tereza Holanová

Pro svoji výstavu na moravskotřebovském Fotofestivalu jste zvolila téma Berlín. Proč právě toto?

Hodně se teď vracím do minulosti, protože pořádám archív. Uvědomila jsem si, že můj tehdejší pobyt byl klíčový pro řadu věcí, které prožívám teď. Takže se jedná o jakési vyrovnávání se s minulostí, umocněné tím, že jsem po letech do Berlína znovu zavítala. V Berlíně jsem prožila pět let svého života, částečně to byly pěkně krušné chvilky. Ocitla jsem se v úplně nové situaci, z počátku jsem nemluvila německy, postrádala jsem přátele, všechno bylo jiné, cizí. Fotografie byla mým způsobem komunikace, jakýmsi vnitřním dialogem, reakcí na okolní svět.. Většina fotografií, které tam vznikla je velmi osobní, jsou to deníkové záznamy, reflexe toho, jak jsem svou situaci vnímala. A zároveň, jak to snad umí jen fotografie, se staly i dokumentem určité epochy. Na výstavě jsou zastoupeny jak fotografie jasně definovatelné místopisně i časově, například Berlínská zeď, tak i snímky u kterých místopis Berlína není tak patrný a podstatný, jedná se spíše o „vnitřní krajiny“.

Po přečtení vašeho životopisu by asi každého napadlo, že vašimi oblíbenými a fotogenickými místy jsou Berlín a Tokio. Je to tak? Proto, že jste v daných místech pobývala a máte k nim vztah? Našla jste i jiné podobné město, které vás oslovilo i bez toho, abyste tam žila?

Berlín mi byl nějak přidělen osudem, Tokio byla volba. Asie mě nesmírně přitahovala a Tokio se mi dostalo pod kůži. Shodou okolností jsem se tam mohla vícekrát navrátit, strávit na místě delší čas, pracovat tam. Mám ráda města spojená s vodou, Istanbul. Benátky. Jsou to města tak ofotografovaná, že se zdá, jakoby se k nim už nedalo říct nic nového. Snažím se dostat „dovnitř“, je to ale proces. A já jsem na jeho úplném začátku. V rejstříku vytoužených měst stojí hodně vysoko i Lisabon a samozřejmě znovu New York. Zároveň jsem ale ochotná a schopná odjet kamkoliv a kdykoliv, neboť věřím tomu, že neexistují nezajímavá a nefotogenická místa.

Před pádem opony jste jezdila spíše na „západ“, přesto fotografie onoho východního socialismu tvoří důležitou část vašeho díla. Na mne osobně působí jako přesvědčivější. Jaký jste měla a máte vztah k té zvláštní atmosféře?

S tím ježděním na „západ“ to není tak úplně přesné. Za dramatických okolností se mi podařilo podniknout jednu cestu do Japonska v roce 1978. Během téhle cesty jsem hodně uvažovala o emigraci, ale hned v prvních dnech se mi začaly zdát ty proslavené emigrantské sny (Karlův most, pražská panoramata, blízkost a krása, kterou jsem ztratila a už ji nikdy nemůžu získat). Došlo mi, že emigrovat nedokážu . Takže další cesta na Západ byla až po delší pauze a to cesta s vystěhovaleckým pasem do Západního Berlína. Je velmi obtížné vnímat a dokumentovat naprostou každodennost,.Ta „specifická atmosféra“ reálného socialismu, byla tou nejsamozřejmější realitou, tou od pondělí do pondělí, od zimy do zimy, stále se opakující přítomností, tou všedností, která je tak obyčejná, nudná, neviditelná, že vůbec nestojí za fotografování. Jak si v tom prožívání uvědomit, že to, co je kolem, bude za pár let historíí? Že to všechno šedivé, to čeho má člověk plné kecky, je užasným a vysoce fotogenickým tématem? Zpětně si tedy říkám, že jsem měla fotografovat mnohem víc, že ta podivná surrealistická kulisa, kterou socialistické Československo vytvářelo je navždy pryč. Jenže, totéž musí platit i současnosti a prakticky o každé době. Říkám to jako výzvu pro současné fotografy.

Jezdíte dnes třeba pro tuto atmosféru někam na východ od Česka, kde se čas, tak říjacíc, zastavil, nebo to, co se vám již podařilo vyfotografovat, stačí?

Nepodařilo se mi cestovat nikam, kde by se to podobalo té ideologické krajině mého mládí. Ale po pravdě, ani jsem to nezkoušela. Už se mě to tolik netýká, ten čas pominul.

Podívám-li se na příklad na fotografie tehdejšího a dnešního Berlína, nemohu nevidět rozdíl. Jinou atmosféru, zvuky, vůně. Jak tento zhruba dvacetiletý posun působí na vás?

Vydala jsem se po svých vlastních stopách. Hodně jsem se pohybovala ve čtvrti Kreuzberg, v místech kde jsem kdysi bydlela. Některé ulice jsou téměř identické, čas jakoby se zastavil, obešel je a zanechal je tak, jak vypadaly před dvaceti lety, snad jen omšelejší. O kousek dál je to najednou úplně jiné město.Moje ulice bývala plná vetešnictví a levných frců, dnes jsou místo nich starožitníci a trendy kavárny. To jsou změny, které nelze přehlédnout. Především jsem se, ale změnila já sama a celá moje situace. Jak jsem už říkala na začátku, Berlín byl pro mě tvrdou zkouškou, snad proto ho mám ve vzpomínkách uložený jako zimní a noční krajinu. Zeď, byla všude okolo – ta fyzická, betonová a pak i zeď, kterou jsem nosila sama v sobě. Tohle všechno je pryč, zeď padla, Západ se postupně scelil s Východem (víceméně). I já jsem se výrazně změnila. A krom toho – fotografuji barevně. Už tento fakt dost výrazně mění atmosféru fotografií.

Pokud jedete na nějaké nové místo, máte předem očekávání, zda tu najdete něco k vyfocení?

Ať jedeme kamkoliv, kdykoliv, vždycky si sebou vezeme to základní zavazadlo, sebe sama. Mé fotografie jsou subjektivní, často autobiografické. Spíše se tedy odvíjejí od toho, co vnitřně pociťuju, než od konkrétních objektů a situací. Samozřejmě se to vzájemně ovlivňuje, ale vnitřní pohoda tvoří základ, který pak ovlivní to, že okolo není nic ploché a nezajímavé.

Co a kde byste si ještě přála fotografovat?

Chci si uchovat schopnost průběžně zaznamenávat své vizuální pocity v tom letu protékajícího života. Zachovat si schopnost vnímat a vidět a alespoň čas od času to „zdigitalizovat“. Vymanit se tak z automatického prožívání života, vidět tu tramvaj v které sedím, paní, co přistoupila na Národní, světlo, které tak zvláštně dopadá na chodník. A větší projekty ? Vše záleží na mé osobní situaci. Starám se o ochrnutou maminku, osobní svoboda, mobilita, volný čas, to vše se mi v posledních dvou letech výrazně proměnilo. Takže momentálně fotografuji především svou bezprostřední přítomnost, maminku, krátké cesty po městě. Takže považuji skoro za zázrak, že mě čeká docela mimořádná událost. Koncem léta mám naplánovanou cestu do Súdanu, přesněji do hlavního města Chartumu. Bude to mé první setkání s autentickou islámskou zemí, tedy s něčím, co mě až dosud naprosto míjelo, k čemu jsem až doposud neměla vůbec žádný vztah. Vůbec nevím, co mě čeká, na jak velké restrikce mohu při fotografování narazit. Je to pro mě skutečně „terra incognita“ a tak mi nezbývá nic jiného než si nic nepředstavovat, zůstat otevřená a dívat se. A pokud to půjde, tak i fotografovat.

Nosíte s sebou fotoaparát stále, abyste mohla vše, co vás zaujme, hned zvěčnit nebo máte nálady, kdy se rozhodnete fotografovat a za tímto účelem vyrazíte ven?

Vzhledem k tomu, že jsem až na drobné vyjímky téměř nikdy nepracovala na zakázku a objednavatelem mých fotografických projektů byla vždy jen má vlastní touha a potřeba se vyjádřit, neprobíhá má práce příliš kontinuálně. Přichází a odchází periody, kdy mám u sebe fotoaparát pořád, kdy vidím a cítím a průběžně fotografuji. A pak příjdou hluchá místa, kdy foťáky zůstanou v šuplících a práší se na ně. Naštěstí je ta vnitřní potřeba fotografovat poměrně dost silná a tak se mi to nestává příliš často. V současnosti fotím hodně, foťák mám většinou u sebe.

Co fotografujete nejraději? Lidi? Reportážní snímky?

Stopy lidí. Jejich otisky, odložené boty, psy, kteří kamsi vláčí svého páníčka, prázdná hřiště, zákoutí a nalezená zátiší, lidi, kteří si cloní oči před sluncem, na něco ukazují. Uvědomuji si, že některé motivy nalezám na svých fotografiích znovu a znovu. Samozřejmě, že moc ráda pracuji na širších dokumentárních projektech, jak tomu bylo a je například s pražskými a slovenskými Romy.

Jestliže fotografujete osoby, oslovujete je předem nebo zachycujete jejich svět dříve, než si toho stihnou všimnout?

Pokud pracuji na nějakém dokumetárním projektu, tak je komunikace samozřejmá. Při „street photography“ je tomu přesně naopak. Ale i tak se dávám s lidmi ráda do řeči, pokud vidím, že o komunikaci stojí. Většina lidí reaguje dobře, zvláště, když cítí, že se o ně skutečně a láskyplně zajímáte. A fotograf fotografující lidi by je měl mít rád, o tom jsem přesvědčená.

Fotografii také vyučujete. Vnímáte u současných mladých lidí nějakou tendenci, převládající zájem, něco, čemu nerozumíte, proč je to tolik atraktivní?

Nikdy jsem neměla ráda umělecký kalkul a fotografie, u kterých cítím, že jsou dělány na efekt, jen hlavou. U mých studentů se s těmito tendencemi naštěstí moc nesetkávám. To je jediná věc, která mi ve fotografii a vůbec v umění hodně vadí. Fotografie se rozlila jak řeka při povodních, možné je v podstatě cokoliv. A je potřeba to respektovat,. Mile mě překvapuje tendence, se kterou jsem se nedávno setkala u několia studentů. Líbí se jim úplně obyčejné fotografie. Říkají jim „normálky“ a já jsem ráda, že ta nenápadná fotogeničnost zdánlivých banalit oslovuje mladou generaci.

Tereza Holanová

Výstava na válečné téma není Kučerovým prvním počinem, zabýval se jím již dříve, když před dvěma lety zrealizoval výstavu Pěšky 1. světovou válkou, která proběhla též na Pražském hradě. Nalezení kolekce válečných negativů Jindřicha Bišického tenkrát považoval za objev století. Tehdy bylo známo, že v historii fotografie není uváděn jediný autor fotografií, po kterém by zůstala zachována kompaktní sbírka z této hrůzné války.

Prakticky jediným fotografem vyskytujícím se v dějinách fotografie je uváděn slavný maďarský Francouz André / Andor / Kertész, o kterém se vědělo, že fotografoval válku, ale jeho snímky i negativy se ztratily za bolševické vlády v Maďarsku v roce 1919. Na výstavě budou vystavena díla čtyř mužů, kteří dokumentovali průběh války. Prvním z nich je dílo Gustava Brože, leutnanta rakousko-uherské armády, který fotografoval převážně na ruské frontě. Díky upozornění od fotografa a novináře Josefa Mouchy se Kučera dostal k bedně plné negativů a kopií vojáka, fotografa Jana Myšičky z Leškovic, která byla po třicet let uchována kdesi na půdě.

Tyto dva naprosto unikátní soubory na výstavě doplňují fotografie Karla Neuberta, jehož negativy má v archivu jeho vnuk, fotograf Jan Neubert. Posledním fotografem je Jenda Rajman, původem umělecký knihař, po němž se dochovaly jen originální pohlednice, které posílal dom domů rodičům a své milé. Na fotografiích nejsou viděny žádné důsledky násilí, snad jen pohřby na snímcích Brože nebo Rajmana připomenou dobu války. Všichni fotografovali každodenní vojenský život, jehož byli sami součástí. Tito čtyři čeští váleční fotografové spolu s Jindřichem Bišickým svojí výstavou na Pražském hradě posunuli dějiny světové fotografie o velký kus dopředu a zaplnili prázdné místo na fotografické mapě.

Sára Saudková o své tvorbě jednoduše tvrdí, že: „Fotím pořád to samé. Příběhy lidí, které mám ráda, a vůbec všechno, co s námi mává po celý život – lásky a pokušení a smutky a věčné čekání na něco a občas trochu štěstí a blaženosti.“

Ono štěstí, neuchopitelná blaženost a nekonečné pokušení na sebe berou různé podoby. Někdy jsou křehké a k netknutí, porcelánově krásné, jindy neforemné, chtivé a hlasité. Z výrazu žen, které si většinou vystačí bez dalších postav, čteme touhu a smyslnost. Přitom se na první dojem lačné tělo prolíná a mísí se zasněným pocitem, že ony ženy jsou rády a takto samy a že právě vědomí nenahmatatelné vyrovnanosti je to, co je naplňuje a podbarvuje estetickou náladu celého snímku.

Na několika snímcích najdeme i děti. Děti takové, jaké jsou, a přesto jiné. Jako by zrcadlily celou tu podivnost, do které je vysvlékly jejich matky a fotografky, jako by svou nehranou trpělivostí ukazovaly, jak je vše odtržené od opravdovosti a že pokud nás to nenapadne při setkání s ženou stvořitelkou, při pozorování jejího malého odrazu musíme začít chápat.

Ale vraťme se k ženám. Z fotografií často vyzařuje hudba. Ať už přítomností hudebních nástrojů coby doprovodných rekvizit. Nebo proto, že se nám zdá, že se celý svět snímků poklidně houpe a kolébá, ať už v rytmu cuchavého větru nebo naopak stojatého ticha. A nebo je oním hudebním nástrojem právě žena. Žena, která zní, kterou je třeba naladit a pak na ní vybrnkat melodii. Spolu s hudbou nacházím v obrazech i poezii. Při sledování fotografie Virtuos jako bych konečně pochopila Karla Hlaváčka a jeho verše Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji. „Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí, když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji …“ Ač ženám z fotografií neupírám jejich nespoutanost, stejně v nich nakonec nalézám smír. A to i v těch méně básnivých, které se vracejí do pouličního, hlučného světa a odehrávají se zpět na zemi. Ženy si stejně uchovávají svůj vnitřní svět, vášeň, která jde až do dna a přitom jsem si jistá její pomíjivostí, jak je zrovna nálada. Smyslnost sama o sobě nebo smyslnost pro smyslnost?
Na některých fotkách autorka hledá přirozeno v nepěkném, jež se snoubí s erotickým. Třeba na fotografii Čtyři sestry. Křičící nahota prvně jakoby láká odvrátit hlavu, ale pak si všimneme, že z té odhalené nestoudnosti vyzařuje rozvernost. Možná i hravost a spousta sebevědomí. Ženy, s maskou víly i ty kypré a své působí jako sochy. Nevnímají šum okolo, nestarají se, působí jako prosté bolesti a touhy. Přitom jsou ale uměleckým dílem. Vyobrazením pokušení i smutku. Všechny tyto prožitky odhalují více než své tělo, ačkoliv se tváří, že k nim nepatří. Zdá se však, že vědí, že aby byl život sladký, musí jej prožít.

Tereza Holanová

Jak autorka popisuje na svých webových stránkách, fotografovala a fotografuje pořád a všude. Jejími slovy: „chodím a dívám se“. A skutečně, dílo Jarcovjákové v sobě nese více představ a dojmů, než mnohé pokusy vysvětlit tento svět pomocí vět, odstavců a knih. Vzpomínky, které kdysi byly živé a přesto se dnes zdá, jako by je už v okamžiku, kdy se otiskly do paměti, někdo odsoudil k postupnému odfouknutí do kouta. Fotky sprintujících Japonců nám dávají nahlédnout, jakou náladu měl život v době a na místě, které si jinak jen výjimečně představíme. Exotika, jež se prolíná s obyčejností.

Více tepla však dýchá z komunistického Česka, jehož otisky v sobě i ve světě, kterým se obklopujeme, mnohdy neseme dodnes. Nevkusné džíny, odrolené busty, rudé hvězdy a politická hesla. Ty zmizely. Snímky těchto artefaktů si dnes jezdíme pořizovat o pár set kilometrů východněji. Škrobená nesmělost a zaprášená poetika však zůstaly. Vždyť na zašlá okna pražských putyk, orezlé kolotoče, popůlnoční tramvaje, „Ukončete prosím výstup a nástup“, či na smutek na nábřeží narazíte i dnes. Ostatně, při prohlížení snímků z devadesátých let jen pomalu poznáváte, že jste se posunuli o dvě desetiletí dále. Fotografie sedmdesátých let v sobě nesou snovost, a s ní jakýsi neklid, který známe z dobových filmů. A ten se mísí s rutinou, zamlžených spěcháním do práce, jindy strnulým čekáním. Unavené postavy, jimž ještě neskončila noční směna, se navzdory omšelému pozadí doby, kterou považujeme za dávno, tváří jako lidé, jež mají stejně jako my své sny a zůstali sami sebou.

Autorka se nesoustředí na velké momenty, ani na aranžované situace, jednoduše zabírá své okolí, jak jej vidí, od zchátralých barabizen, omšele řvavých inzerátů po tříkolku v opuštěné ulici. Nachází poetiku v obyčejnostech a přestože díla působí jako náhodné záběry, které se kvůli okamžiku fotografování nezastavily, obsahují neopakovatelnost. Snad právě proto, že se je fotografka rozhodla vytáhnout ze zákulisí každodennosti. K tomu jí pomáhá náhodně rádobylá, nevtíravě přesná kompozice. Přestože ze snímků čiší ticho a divák vnímá, že se nejedná o kulisu, ale skutečný svět, který dýchá, byť možná trochu unaveně.

Jednu ze sérií fotografií budeme moct zhlédnout také v rámci moravskotřebovského Fotofestivalu. Jedná se o výstavu Ber, ber, Berlín s podtitulem „fotografie z let 1985 -1989 a 2011“, které ukazují město tak, jak jej fotografka vnímala kdysi i jak na ni působí dnes. „Osamělá hřiště, zjizvené fasády, zdi. Zeď – ať jste se vydali kterýmkoliv směrem – vždycky jste na ni narazili,“ takto popisuje své dojmy z tehdejšího města autorka. A Berlín dnes? Na fotografiích jej provází uplakaně ponurá příchuť, kterou doplňují opuštěné zdi zanedbaného moderního světa. Z fotek čiší více svobody, kterou reprezentují čmáranice na domech a nezájem ve tváři náhodných Berlíňanů. Jakoby onu svobodu ale provázela i hlasitější samota. Jedna z mnoha tváří Berlína. Ta, s níž se autorka setkala.

http://www.libusejar.com
Tereza Holanová

Sára Saudková

Jaroslav Kučera

Libuše Jarcovjaková

František Heusler

Fotoklub Jablunkov

Fotoklub Okamžiky Zlín

Fotoklub Ostrava

Fotoklub Černá slunečnice Praha

Fotoklub Litovel

Fotoklub F99 Ústí nad Labem

Fotoklub Lanškroun

Fotoklub Nové Město nad Metují

Milan Toman

Rudolf Zukal

Zahájení proběhne 25. 6. 2011 za účasti předních osobností české fotografie, které obohatí program nejen o svá díla, ale i o zajímavé přednáškové bloky.Součástí programu zahajovacího dne bude také tradiční soutěž Salon na šňůrách, kde mohou zájemci vystavit své fotografie. Vítěze pak vybere odborná porota.Novinkou letošního ročníku je i velká internetová soutěž. Výstavy budou ukončeny k 31. srpnu 2011.

Zakladatelem celého fotofestivalu byl třebovský fotograf Rudolf Zukal, kterému se podařilo realizovat 10 ročníků, během nichž se u nás ve městě vystřídali fotografové jako Vladimír Birgus, Jindřich Štreit nebo Rostislav Košťál. Letošní ročník je proto poctou tomuto významnému muži za přínos do kulturního dění našeho regionu.

Festival je přehlídkou umělecké fotografie. Zahrnuje několik výstav v různých prostorách města. V současnosti jsou to: výstavní síň na zámku, prostory muzea, chodby městského úřadu, mazhaus radnice na náměstí, Městská knihovna, mazhaus Úřadu práce, vstupní aula Sociálních služeb a domova důchodců a další. Jelikož je řada z těchto prostor veřejně přístupná, bylo v minulosti rozhodnuto o neplacení vstupného na všech výstavách.

V den zahájení proběhne vyhlášení celostátní soutěže, kterou vyhodnotí odborná porota a zároveň je pořádána menší fotografická soutěž „Salon na šňůrách“. Zájemci o účast mohou své fotografie ráno pověsit na dvou místech (arkády zámku a kaple v areálu Sociálních služeb, vedle muzea) na připravené provazy. Odborná porota poté vybere 3 vítěze. V dopoledních i odpoledních hodinách jsou každoročně organizovány přednášky, workshopy, nebo diskuze s profesionálními fotografy a to buď v budově muzea, nebo případně v místě výstavy.

Festival je určen jak pro vystavující z řad profesionálů, tak i amatérů a fotoklubů a to nejen z České republiky, ale i zahraničí. Tradiční se stala účast fotografů z Polska, nebo Slovenské republiky. Mezi účastníky se řadí celá řada fotografických osobností jako např. V. Birgus, J.Štreit, Jan Šibík, Fr. Fournier (USA), R. Košťál a Jan Pohribný. V minulosti proběhly také výstavy některých už nežijících autorů (př. J.Sudek).

Cílem Fotofestivalu je zvyšovat povědomí o umělecké fotografii mezi občany města i návštěvníky. Zvláště prostory úřadů jsou jakousi „veřejnou galerií“, kde je nabízeno umění i těm lidem, kteří by jinak cestu do galerie vůbec nenašli, nebo nehledali. Dalším cílem je v letních měsících, nabídnou návštěvníkům města další atrakci či zábavu…

K pravidelným účastníkům fotofestivalu patří Fotoklub Černá slunečnice z Prahy, Fotoklub Jablunkov nebo Fotoklub Litovel. Významnými autory, kteří v minulosti představili na festivalu svoji tvorbu, byli například fotograf časopisu Reflex Jan Šibík nebo zakladatel fotofestivalu Rudolf Zukal, který v prosinci 2010 zemřel. Mezi fotografiemi nechybí ani díla zahraničních autorů, především z Polska, Slovenska nebo Německa.

„Pořádáním fotofestivalu se snažíme vyplnit vakuum, které vzniklo v devadesátých letech minulého století. Po zániku mnoha fotokroužků a kulturních institucí, které se věnovaly pořádání soutěžních přehlídek fotoamatérů celé republiky, neexistuje mnoho možností, jak posoudit kvalitu fotografií vzniklých v amatérských kruzích,“ uvedl v roce 2008 Rudolf Zukal. Vystavená díla jsou po dobu zhruba dvou měsíců k vidění na různých místech v Moravské Třebové, například na zámku, městském úřadě, na radnici a v muzeu.

Každý ročník fotofestivalu nese své vlastní motto, jako „Setkání generací“ nebo „Podhůří, hory a lidé“. V rámci fotofestivalu nazvaného „Ti , kteří odešli, ale stále mají co říci“ mohli návštěvníci zhlédnout i fotografie těch autorů, kteří jsou již po smrti, včetně známých zátiší Josefa Sudka. Nedílnou součástí festivalu se stala také fotosoutěž Salon na šňůrách, které se všichni přítomní autoři mohou účastnit. Kromě toho mohou zájemci v prvních dnech festivalu navštívit přednášky a besedy na různá témata, například „Mužský akt“, „Současná umělecká fotografie“ a „Tajemná tvář výtvarné fotografie“.

Do roku 2010 organizovala fotofestival Galerie umělecké fotografie ve spolupráci s Kulturními službami Moravská Třebová. Letošní ročník organizují studenti a lidé, kteří projevují zájem o kulturní dění ve městě, ve spolupráci s Kulturními službami města Moravská Třebová.

Rudolf Zukal se narodil v roce 1935 v Holštejně na Blanensku. Později se s rodinou přestěhoval do Rychnova na Moravě, přiženil se do Starého města, odkud do Moravské Třebové nebylo příliš daleko. K fotografování se dostal až v třiadvaceti letech, během vojny. „Do té doby jsem neměl představu, čemu bych se mohl věnovat. Vyučil jsem se stolařem a ve volném čase se zabýval parašutismem. Po sňatku jsem dostal ´za úkol´ zvolit si jiný koníček než skákání z letadla, zvítězila právě fotografie. Když jsem zjistil, že i v tomto oboru je možný jistý předpoklad růstu, vystudoval jsem brněnskou Školu výtvarné fotografie a jako nástavbu Ústav pro kulturně výchovnou činnost v Praze,“ vysvětloval mi Zukal na jaře 2008.

Rudolf Zukal se zabýval výtvarnou fotografií. Jeho nejoblíbenějším a nejfotogeničtějším místem v okolí Třebové bylo Srnčí, které označoval za velmi romantické. Každý rok pořádal minimálně jednu výstavu. Připomenout můžeme například tu z roku 2008, která se jmenovala Žena od kolébky po zralý věk.

Fotografování však pro něj na dlouhou dobu zůstalo pouze koníčkem. Jak Zukal tvrdil, žít ve větším městě, které by netrpělo nedostatkem médií a možností okamžité publikace, stala by se pro něj tato činnost „regulérním“ zaměstnáním. Takto přes dvacet let působil jako aktivní člen fotokroužku, byl jedním z pořadatelů soutěže Očima mládí a obesílal různá periodika, která jeho snímky zveřejňovala. Se svými fotografiemi uspěl v nejedné soutěži, v roce 1974 dokonce získal jednu z hlavních cen na mezinárodní výstavě fotografií v Sao Paulu.

První galerie se nacházela na místě dnešního baru. V roce 1985 otevřel s členy bývalého fotokroužku, Janem Maixnerem a Jiřím Kosinou, malou galerii na Cihlářově ulici. Výstavní prostory se nacházely v místě dnešního Joker klubu. Zde se umělci scházeli, navzájem se umělecky inspirovali a provozovali kavárnu, kromě toho pořádali výstavy fotografií, nejlepší z nich vybírali a posílali do soutěží. Galerie úspěšně fungovala, přesto počátkem devadesátých let zanikla. Podle Rudolfa Zukala byla činnost galerie ohrožená rekonstrukcí Cihlářovy ulice. „Kdybychom její činnost neukončili sami, pravděpodobně by velmi rychle zkrachovala,“ tvrdil Zukal.

Protože se však fotografie v Moravské Třebové rozvíjela dlouhá léta a Zukal odmítl přihlížet zániku této tradice, rozhodl se – tentokrát už sám – v roce 1995 založit Galerii umělecké fotografie (GUF). „Moravská Třebová měla po celé republice díky tomuto uměleckému zaměření vždy dobrý zvuk. Proto jsem na prvním místě cítil lítost, že by měl nastat konec,“ vysvětloval Zukal. Jako první vystavoval v galerii Jiří Kocina kolekci nazvanou Akt, kteár vyvolala ohromný zájem publika. „Tehdy fungovaly ve městě pouze dva kulturní stánky. Muzeum a GUF,“ dodává Zukal.

V čem tedy spočívala jeho činnost? Každé dva měsíce pořádal samostatnou výstavu nějakého fotografa. Vybíral si umělce místní i z opačného konce republiky, tak aby byly expozice pestré a nápadité. Za patnáctiletou historii jich návštěvníci mohli zhlédnout více než osmdesát. „Samozřejmě, někteří umělci tu vystavovali již vícekrát,“ zdůrazňoval Zukal s tím, že nejcennější pro něj byly výstavy osobností, jako jsou Karol Hrubý, Antonín Hynšt či Miroslav Stibor. „V současnosti se galerie mezi fotografy těší tak pozitivního jména, že oni sami se hlásí o to, aby tu směli vystavovat. Vedu si přesný pořadník a plán na rok dopředu… Pokud mám zrovna o vystavujícího nouzi, jednoduše vyhledávám a oslovuji umělce prostřednictvím internetu.“ řekl fotograf při našem posledním rozhovoru.

Nástupu digitální fotografie se Zukal snažil vyhnout. Fotografoval klasicky a v případě, že chtěl snímek upravit, nascanoval ho a „hrál si s ním“ v počítači. Zároveň však uměl připustit výhody, které nová technologie přinesla: „Digitální fotografii bych nikomu nezakazoval, protože technika se nedá zastavit. Má fantastické výhody, především pro fotoreportéry. V reportáži je momentálně nezastupitelná. V umělecké fotografii by divák měl vždy najít něco zajímavého a ojedinělého, co jej dovede nadchnout, překvapit, aby si u ní odpočal a zároveň ji vnímal jako celistvý obraz, který na něj zapůsobí. A toho všeho lze pomocí digitální techniky, pokud ji umíte používat, dosáhnout.“

Kromě vlastní umělecké činnosti organizoval přednášky na různá témata, která vždy nějak souvisela s fotografickou činností. Za dobu existence galerie proběhly dvě národní soutěže, několik fotosoutěží v rámci bývalého okresu. A konečně, nesmíme opomenout přípravu a uskutečnění fotofestivalu, jehož samotná organizace zabere více než tři čtvrtě roku času a ze které neplynul žádný osobní příjem.

Příliš zisková nebyla ani samotná galerie. „Kdyby její provoz závisel pouze na zákaznících nakupujících obrazy, musel bych ji okamžitě uzavřít. Češi v této oblasti, jako jedné z mála, stále ještě úzkostlivě šetří. O něco lepší je situace ve významných pohraničních turistických středicích. Obecně dostáváme stále menší a menší dotace od ministerstva kultury, jedná se spíše o částky směšné a symbolické, než takové, aby pokryly náklady na akce, které patří mezi nejvýznamnější svého druhu v republice,“ posteskl si před třemi lety Zukal.